asi jsem Divergentní...

Dočetla jsem Divergenci. Konečně, mohli byste si pomyslet. Vážně mi to docela trvalo a mám pro to pár dobrých důvodů. První je samozřejmě tradiční nedostatek času. Univerzální výmluva, funguje vždycky. Ale to vás asi moc nezajímá, co? Další důvod je, že jsem se jednoduše nemohla moc začíst. A vlastně ještě pořádně nevím, co si o téhle knížce myslím. Kolik nakonec dostane hvězdiček se rozhodnu asi, až to všechno sepíšu... Takže na konci téhle recenze bude překvapení i pro mě :)

O Divergenci a její mladé autorce už bylo napsáno snad skoro všechno. Četla jsem tuny pochvalných recenzí, pár ne úplně nadšených, sama jsem se dokonce dostala do situace, kdy jsem o knížce musela něco napsat v okamžiku, kdy jsem ji neměla dočtenou... co víc, napsat něco o jejím pokračování! Jak jsem se s tím prala se můžete pokochat tady. A nesmějte se mi moc nahlas :) Přesně jak píšu na pracovním blogu, Divergence je i u nás už trochu fenomén a není snadné od ní neočekávat mnoho. A to bude asi i můj případ. Moje očekávání bylo vysoké. Má to být údajně lepší než Hunger Games! Ty jsem četla, nebyla jsem z nich úplně odvázaná, ale chápala jsem, čím zaujaly, proč tak táhnou a proč se tak dobře čtou... takže teď Divergence, to bude teprve bomba... a úplně upřímně musím říct, že pro mě to bomba nebyla. Zezačátku jsem vážně měla problém se začíst, postavy mi byly ukradené, bylo mi docela jedno, co s nimi bude, Beatrice/Tris mě vůbec nezaujala... celý ten nápad s frakcemi a dystopickým světem mi přišel málo promyšlený a chvílemi mi příběh nepřipadal dystopický ani trochu. Spíš to vypadalo, že Tris je někde na ostrém výcvikovém táboře.

Ale líbil se mi ten nápad a princip ROZHODOVÁNÍ, které je důležité pro váš další život. Rozhodnutí, před které vás společnost nekompromisně postaví ve věku, kdy v zásadě vůbec nevíte, čí jste a kam vlastně patříte. Chápala jsem pochyby, které měla Tris ohledě toho, kam patří. Na to přece vůbec nemusíte být Divergentní. A nebo možná ano, možná fakt taková jsem. Vy ne? :) Ta situace, kdy máte volit mezi svou rodinou, tím, na co jste zvyklí a něčím, o čem nevíte vůbec nic, ale ve skrytu duše si myslíte, že to pro vás bude to pravé? Není to esence všech důležitých voleb? To si myslím, že se Veronice Rothové povedlo docela pěkně vystihnout. Ale chyběl mi důraz na rozdíly mezi jednotlivými frakcemi, který by to rozhodování měl podmínit. Jo, je prima, když víte, že Neohrožení se nebojí a Sečtělí sežrali moudrost světa, Upřímní jsou zkrátka upřímní, Mírumilovní se neradi perou a Odevzdaní? Nekochají se pohledem do zrcadla a nosí oblečení jako šedivé myšky... ale není to trochu málo? Scházela mi promyšlenost a nějaký cíl, o co vlastně v té společnosti jde a proč to tak je. A o co jde těm, co ji chtějí rozvrátit, kromě prachobyčejné moci, což je teda námět vskutku originální... To je třeba něco, co v Hunger Games bylo. Tam od začátku víte o co jde, proč, zač a za kolik. Tady mi scházel malinko nadhled. A taky bych to autorce malinko proškrtala, občas mi přišla nehorázně ukecaná a nikam to nevedlo... Ovšem Divergence má pár silných okamžiků, líbí se mi zápletka s Trisinou matkou, kdo byla a proč už není... (nebudu spoilerovat :)), líbí se mi konflikt Tobias x Marcus, líbí se mi postava Trisina bratra, ta má podle mě v sobě velký potenciál. A líbil se mi konec. Na posledních stránkách se konečně pořádně začalo něco dít a autorka toho dost naslibovala do dalšího dílu, věci, co vezmou za srdce a vám z toho trne... Jak to bude s Trisinými kamarády? Co si budou myslet, až zjistí, co se všechno odehrálo? Koho budou nenávidět? Jsou vůbec naživu? Líbí se mi, když dočtu knížku a mám o čem přemýšlet... a to se u Divergence nakonec povedlo...

...takže jí dávám 3 a půl hvězdičky právě za ten konec. A jestli jsem zvědavá na druhý díl? Četi vědí...